Za krajní meze Za krajní meze < < < Za krajní meze | rejstřík stránek > > >

Johanka z Arku - panna orleánská
Joan of Arc / Jeanne d´ Arc

Jednou z předností monarchie je, že svému lidu dává nepochybného vůdce. Není-li legitimita krále jistá, přestává být monarchie životaschopnou formou vlády. Neštěstí Francie v nejtěžším okamžiku jejich vztahů s Anglií spočívalo v tom, že legitimita či autorita jejích králů byla sporná. Když Karel V. umíral, bylo Karlovi VI. Teprve dvanáct let. Úplná nezletilost znamená regentství, poručnictví a konflikty; královi strýcové, zejména pak Filip Burgundský, vydali království v plen. Zneužívání moci vyvolalo bouře. Když posléze král dosáhl plnoletosti, projevil dobré úmysly a povolal neduživé rádce svého otce. Oženil se však se smyslnou a nebezpečnou cizinkou, Isabelou Bavorskou. Miloval ji nechal ji žít v ovzduší slavností, měl pravděpodobně důvody k žárlivosti, trápil se tím a unavoval, a protože nebyl z tuhého těsta, přišel o rozum. Šílený král je pohromou země, avšak král, jehož šílenství je občasné, je ze všeho nejhorší, neboť takového krále nelze nahradit, ani respektovat. Za zády nešťastného Karla VI. zápasili o moc jeho strýc vévoda burgundský a jeho bratr, vévoda orleánský. Ludvík Orleánský byl mladý, vzdělaný a veskrze prodchnutý italským uměním, neboť se oženil s Valentinou z milánského rodu Viscontiů. Jeho orgie vyvolávaly pohoršení a říkalo se o něm, že je dokonce milencem královny Isabely, své švagrové. Jan Neohrožený, který se po smrti Filipa Smělého (1404) stal vévodou burgundským, dal svého orleánského bratrance zavraždit (1407). A tehdy vypukla jedna z oněch urputných, podivných a zbytečných občanských válek, jež tak často rozdělovaly Francii.

Stály tu proti sobě dva tábory: orleánský a burgundský. Do čela prvního se postavil Bernard z Armagnaku, když se jeho dcera provdala za nového vévodu, Karla Orleánského. Jan Neohrožený si zajistil podporu Paříže, kde se ustavila zvláštní aliance universitních studentů a řezníků, kteří se prohlásili za ,,Burguňany". Sorbona byla burgundskému vévodství vděčná za to, že v záležitosti papežského schismatu zaujal stejný postoj jako ona a že podporoval římského papeže. Řezníky si Burgunďan zavázal dary a přízní. Přesto však tento čarodějův učeň brzy litoval, že rozpoutal lidové nepokoje, protože se mu záhy vymkly z rukou. Násilnosti měly své obvyklé důsledky: měšťané a universita, znechuceni násilnickými spojenci, se přidali k Armagnakovu táboru. V té době však už problém nebyl jen vnitřní záležitostí.

Občanská zášť vydává zemi na milost a nemilost jejich nepřátelům. Jindřich V. anglický pozoroval, jak se o zemi, spravovanou jménem šíleného krále mladým dauphinem (čti dofénem) bez přátel, rvou orleánští a burgundští a v roce 1415 cynicky uplatnil nároky Eduarda III. na francouzský trůn. Neměl k tomu žádné právo, neboť byl jen velice vzdáleným dědicem Plantagenetů, ale očekával, že sňatkem s dcerou Karla VI. Kateřinou Francouzskou získá nejkrásnější francouzské kraje. Tyto požadavky byly příliš absurdní, než aby je i tak nešťastná země, jakou tehdy Francie byla, mohla akceptovat. Válka byla nevyhnutelná. Musela v tom být jakási obsese, která Jindřicha V. přiměla, aby napodobil tažení svého praděda. I on se vylodil v Normandii. Měl k dispozici jen dva tisíce pět set obrněnců, jejich doprovod a osm tisíc lučištníků. S panoši a vozatajstvem ne víc než třicet tisíc mužů. Zmocnil se Harfleuru, velkého západního arzenálu, který kladl statečný odpor, a když pak vyzval dauphina k boji, vytáhl směrem na Calais. Rozhodl se totiž, že Sommu překročí v Blanche-Tache, tedy brodem u Kresčaku. Byl to troufalý záměr, jenomže francouzská šlechta byla rozdělena; Angličanům tak nechala celý týden, který potřebovali, aby se pokojně dostali do Calais. ,,Hlavní bylo, aby se proti nim nepostavilo obyvatelstvo. Král do písmene plnil ušlechtilá kázeňská nařízení Richarda II.: zákaz znásilňování, zákaz drancování kostelů pod trestem smrti, zákaz hesla Havoc! (výzva k drancování) a to pod trestem stětí; stejný trest hrozil každému, kdo oloupí kupce či markytána; poslušnost kapitánovi, povinnost ubytovat se na přikázaném a to pod trestem uvěznění a ztráty koně..." Jindřich V. zjistil, že je brod hájen, postoupil tedy dále a v Azincourtu narazil na oddíly francouzské šlechty. Rozpoutala se strašlivá bitva, při níž se francouzské rytířstvo, jež bylo sice statečné, avšak z Du Guesclinových lekcí se vůbec nepoučilo, nechalo rozstřílet lučištníky a na kusy rozsekat obrněnci anglického krále. V jedné z nejkrvavějších bitev středověku (1415) zahynulo 10 000 Francouzů.

Jindřich se svou malou armádou by se ani přes toto vítězství nemohl Francie zmocnit bez francouzské pomoci. Ale když v roce 1417 Angličané napadli Normandii a její obyvatelstvo žádalo francouzského krále o pomoc, odpověděl konetábl d´Armagnac, že je zaneprázdněn bojem s Burgunďany. Jan neohrožený zase přiměl obyvatele Rouenu k dohodě s Angličany, s nimiž měl společné záměry s ohledem na zájmy svých vlámských poddaných. Povstání v Paříži vydalo město Burgunďanům a neobešlo se bez tisíců obětí. Dauphin (čti Dofén) byl nucen uprchnout, ale ve chvíli, kdy stále ještě bylo možné doufat v usmíření mezi Burgundskem a Francií, zabil dauphinův přítel Tanneguy do Châtel na mostě v Montereau Jana Neohroženého (1419). Paříž a Burgunďané nyní přísahali, že dauphina nikdy neuznají. Smlouvou z Troyes (1420) přinutila Isabela, spojenkyně Burgunďanů, svého pomateného chotě k tomu, aby dal jejich dceru Kateřinu za ženu Jindřichu V. Anglickému a učinil z něj tak regenta Francie a posléze i následníka trůnu. Odstavenému, vyobcovanému a odmítnutému dauphinovi zbyl jen prostor mezi Seinou a Loirou. Francie byla strašně zbědovaná. Vlci se potulovali i v ulicích měst. Celý venkov, říká Alain Chartier, připomínal moře, ,,kde každému patří jen to, nač mu stačí síly". Přesto však Francouzi odmítali stát se Angličany. Když v roce 1422 během tří měsíců zemřeli Jindřich V. a když francouzský herold v Saint-Denis provolával: ,,Nechť Bůh dá dlouhý život Jindřichu VI., z milosti Boží králi Francie a Anglie!", lid oplakával nešťastného král, který představoval, i když nedokonale, národní nezávislost.

Situace, v níž se země nacházela, nebyla nikdy tak strašlivá. Francie téměř přestala existovat jako svobodná země. V Paříži vládl anglický regent vévoda z Bedfordu. O zemi zápasili dva uchazeči o trůn. Z jedné strany desítiměsíční dítě Jindřich VI., jenž nebyl Francouz, z druhé nový král Karel VII., kterému stále ještě říkali dauphin anebo také ,,král z Bourges", protože dosud nebyl pomazán. Karel VII. Byl zbožný a nerozhodný. Odvahy bojovat za své dědictví ho zbavovala obsedantní pochybnost: je skutečně následníkem francouzského trůnu? Nepřístojnosti jeho matky Isabely jej opravňovaly k pochybnostem. Nedostávalo se mu peněz i vojáků. Podporovala ho však odhodlanost francouzského lidu. Cítí-li Francouzi, že jejich věc je spravedlivá, jsou pro její vítězství ochotni obětovat všechno. Spravedlivá věc tehdy nalézala neznámé přátele ve všech vesnicích. Bedford se marně pokoušel naklonit si Francouze, když vystupoval ,,korektně" a jako dobrý administrátor. Ať byl, jaký byl, byl to Angličan. Francouzi si až s dojemnou vroucností přáli francouzského krále. Co však mohli dělat? Bedford, jenž ovládal sever Francie, se rozhodl dobýt její střed a vytáhl na Orleáns. Město se bránilo hrdinně, o to víc, že Karel Orleánský byl v anglickém zajetí a útok na panství bez pána považovalo feudální právo za obrovský zločin. Orleánští proto doufali, že boží soud bude na jejich straně a že budou osvobozeni. Kdo však bude osvoboditelem? A právě tehdy se zjevila Johanka z Arku (Jeanne d´ Arc).

II.

V březnu roku 1429 přišla z Lotrinska do Chinonu (čti Šinon) dívka, která se chtěla setkat s dauphinem. Byla ,,statná, měla poněkud snědší pleť a neobvyklou sílu, její vystupování však bylo mírné a hlas ženský." Selská dcerka, ,,pasačka", která vodila na pastvu dobytek svého otce. Všude kolem ní ve vesnici Domrémy se nemluvilo o ničem jiném, než o utrpení francouzského království, do něhož vtrhl cizinec. Navzdory porážce chtěli lidé stále ještě doufat a říkali, že Francii, kterou zničila žena (královna Isabela), zachrání panna. Hlídajíc své stádo, zaslechla velice zbožná Johanka nebeské hlasy ve ,,velikém světle" spatřila svatého archanděla Michaela, svatou Kateřinu a svatou Markétu, kteří ji vyzvali, aby se vypravila za dauphinem a osvobodila Orleáns. ,,Co Bůh přikázal, bylo třeba učinit." Docílila toho, že ji nejbližší královský guvernér z Vaucouleurs (čti Vukulé) oděl do mužského brnění a přivedl ke Karlovi do Chinonu. Už sama skutečnost, že venkovská dívka tohoto vojáka přesvědčila, je udivující, ale příběh Johanky z Arku je sledem nejpřekvapivějších zázraků i svrchovaně rozumných politických činů. Cíle, která si lotrinská pasačka stavila, byly do jednoho užitečné a naléhavé. Chtěla:

a) vrátit dauphinovi důvěru ve vlastní urozenost; to se jí podařilo, neboť i on byl náruživě zbožný a věřil na hlasy z nebes.
b) osvobodit Orleáns, neboť toto symbolické vítězství by francouzskému lidu dodalo důvěru
c) pomazat dauphina v Remeši, neboť olej z posvátné nádoby by mu v očích všech věřících zajistila legitimitu

Víme, jak byla uvedena na hrad, i to, že okamžitě poznala krále, který se skrýval mezi velmoži, a pozdravila ho oslovením ,,Urozený dauphine". Musíme si uvědomit, že byl zbožný, že znal proroctví a že tedy musel být dojat, když jej o jeho urozenosti Johanka ujistila slovy: ,,Vyřizuji ti od Nejjasnějšího, že ty jsi ten pravý dědic trůnu a králův syn..." Tímto okamžikem Karel uvěřil v Johančino poslání, ,,neboť bylo nutné v ně věřit, abych mohl věřit sobě samému". Johanka nikdy o svých hlasech nezapochybovala, a proto s plnou důvěrou, ač sama tak slabá, vyzvala mocnou anglickou armádu k odchodu z Francie: ,,Králi anglický i vy, vévodo Bedfordský, který se nazýváte regentem Francie, vydejte Bohem seslané Panně klíče od všech dobrých měst, jež jste Francii zabrali a znásilnili... Králi anglický, neučiníte-li tak, pak vězte, že já jsem vojevůdcem a ať se kdekoli ve Francii střetnu s vašimi lidmi, donutím je odejít po dobrém či po zlém..." Od dauphina dostala malé vojsko, vstoupila do Orleánsu a za zpěvu Veni Creator město osvobodila. Nechala si vyšít praporec: cípy korouhve nesly slova JHESUS MARIA a květy lilie. Květy lilie a křesťanství, síly, jež sjednotily Francii, a o něž se Johanka s bezpečným instinktem opřela. Zda nenáviděla Angličany? Ne, byla příliš dobrou křesťankou: ,,Avšak já dobře vím, že s výjimkou těch, kteří zde mrtví zůstanou, budou z Francie všichni vypuzeni." Namísto nenávisti je vybídla, aby se přidali k Francouzům na křížovou výpravu.

Anglický regent však nemohl strpět, aby se svatá dívka vzpírala záměrům Anglie. Bedford ji prohlásil - protože o tom byl přesvědčen - za čarodějnici. Ona se však chovala jako rozumná Francouzka. Protože věděla, že všechna neštěstí království pocházejí z neukojené zášti, požadovala, aby Francouzi Francouzům plně odpustili

,,Chcete-li válčit," píše vévodovi Burgundskému, ,,jděte na Saracény." Stále nerozhodnému a bázlivému Karlovi píše: ,,Náš dauphine, nedávejte si tak dlouho radit, následujte mne a přijďte do Remeše převzít svou důstojnou korunu... Proč pochybujete?" Ztráceli však čas ,,hodováním". La Trémoille, profesionální voják a Johančin nepřítel, Karla proti ní popouzel a bránil všem jejím plánům. Panna však stále tvrdila, ,,že bude žít jen rok" a že je třeba spěchat.

Její pochod na Remeš začal dobytím Troyes a změnil se v obyčejnou vojenskou procházku. Při korunovaci (17. července) stála po králově boku a v ruce svírala svou korouhev. Svoje poslání splnila za pět měsíců. ,,Urozený králi," pravila, ,,nyní se naplnila vůle Boží, jenž si přál, abyste přišel do Remeše a důstojně přijal korunu a tak dokázal, že jste pravý král, ten, jemuž toto království patří." Toho triumfálního dne byla Johanka zachmuřená a smutná: ,,Přála bych si," řekla, ,,aby se Bohu, mému Stvořiteli, zalíbilo, kdybych nyní odložila zbraně a odebrala se za otcem a matkou, abych jim sloužila a pásla jejich ovečky spolu se svou sestrou a svými bratry, kteří by byli šťastni, kdyby mě znovu spatřili..."

V očích Angličanů a Burgunďanů byla Johanka čarodějnicí a kacířkou. Cožpak by mohla, kdyby neměla ďábla v těle, tak rychle zvítězit bez vojenské síly? A nyní chtěla krále přivést do hlavního města. V září 1429 však byla při jednom útoku zraněna do stehna. Tehdy král, který byl od přírody váhavý a unavený, dal na La Trémoilleovy rady, že je třeba vyčkat. Johanka se vrátila k armádě, v Compiegne však byla zajata, neboť brán města se za ní - patrně zradou - uzavřely. Zajali ji Burgunďané hraběte Lucemburského (23. května 1430), a vydali ji Angličanům, kteří ji odevzdali církevnímu tribunálu. I když byla odsouzena předem proces trval celých pět měsíců. Pierru Cauchonovi, biskupovi z Beauvais, jenž vedl výslechy, pomáhali jeden viceinkvizitor, kanovníci a opati z Rouenu a dvanáct advokátů církevního soudu. Ve funkci přísedících působil jistý počet universitních mistrů z Paříže. Mladou dívku v řetězech usvědčovalo sedmdesát pět soudců. ,,Angličané," říká Conville, ,,měli na věci obrovský politický zájem. Bude-li souzena církví, stanou se její vítězství svatokrádeží. Věc Angličanů se tak prolínala se záležitostí církve." Kněží i laikové, Angličané i Francouzi, všichni se shodli, že Johanku vydají na hranici. Je až příliš jasné, že vyžadoval-li zájem státu odsouzení, bylo odsouzení jisté ještě před zahájením procesu. Nepředpojaté soudce by musely o dobré vůli a vlastenectví Johanky a Arku přesvědčit její obdivuhodné odpovědi, jež z celého výslechu učinily vznešený dokument. Nevzdělaná dívka, ještě téměř dítě, volila tak krásné a ryzí repliky, že i tak zlověstný tribunál se musel ocitnout v rozpacích. Přesto však byla odsouzena na hranice a 30. Května 1431 na náměstí Vieux-Marché v Rouenu zaživa upálena. Bylo jí devatenáct let. Karel VII. Pro její záchranu neučinil nic a s její rehabilitací si počkal patnáct let.

III.

Velmoži, kteří dosáhnou vysokého postavení díky úsilí jiných lidí, snadno uvěří, že za svá vítězství vděčí pouze svým vlastním zásluhám. Královskou ctností je nevděk. Po Johančině smrti se Karel VII. Řečený Dobře obsloužený našel k záchraně Francie další znamenité vojáky: Richemnta, La Hirea, Xaintraillese a orleánského levobočka Dunoise. Nikdo z nich by však nikdy nedokázal jednat, kdyby je nebyla pohnula k činnosti Johanka. To ona mravně sjednotila Francii. Roku 1435 kapituloval burgundský vévoda Filip Dobrý. Občanská válka skončila. Roku 1436 se králi vzdala Paříž; vstoupil slavnostně do hlavního města, ale nezůstal zde. Město, ,,které v něm vyvolávalo mrzuté vzpomínky", neměl Karel VII. rád. Království dobývalo jedno provincii za druhou: v roce 1450 Normandii, v roce 1453 Guyenne, jediný Angličan nezůstal ani v Gaskoňsku. Byli ,,vypuzeni z Francie". Zbylo jim jen Calais.

Johanka z Arku zůstala pro Francouze nejryzejším symbolem vlastenectví. Přispívá k tomu vše: její mládí, odvaha, její víra, ubohý stav, v němž se země nacházela v okamžiku, kdy se Johanka rozhodla, že ji zachrání, zázračnost jejího úspěchu, toto vítězství pasačky nad triumfujícím nepřítelem, především však hranice a mučednická smrt. Ten nespravedlivý trest ji ve vědomí lidí spojoval s křesťanskými svědci. Tak jako oni byla i ona seslána Bohem a stala se nejzřetelnějším potvrzením toho, že Kristus ochraňuje Prvorozenou Dceru Své Církve (dávné označení katolické Francie). Napoleon řekl, že Johanka dokázala, ,,že není zázraku, kterého by francouzský génius nebyl schopen, je-li nezávislost země ohrožena". Měla se stát všestrannou národní hrdinkou, že když si noví Armagnacové a noví Burgunďané Francii znovu rozdělili, přisvojovali si ji oba tábory: levice proto, že byla dívkou z lidu, a pravice proto, že na její korouhvi byly květy lilie. Antole France, svobodomyslný antiklerikál, jenž v Johance z Arku viděl neurotičku podléhající halucinacím a prosťačku ovládanou kněžími, přesto napsal: ,,Usmyslila si, že dauphinovi vrátí jeho dědictví, bez něj by lidé neudělali na světě nic velkého a užitečného. Města, říše i republiky stojí na oběti. Není tedy ani bezdůvodné, ani neoprávněné, stala-li se Johanka symbolem vlasti ve zbrani..." Johanka je nejobdivuhodnějším příkladem zázraků, jež dokáže vykonat vůle podpořená vírou.

III.

Středověk skýtal příležitost k vyniknutí prakticky jen ženám z panovnických rodů. Týká si to i většiny světic, ačkoli pouze církev skýtala možnost prosadit se i prostým lidem. Z takového prostředí pocházela dívka Johanka z Arku, která se pod jménem Panna orleánská výrazně přičinila o vítězství Francouzů nad Angličany ve stoleté válce. Nepocházela z žádného Arku, nýbrž z vesnice Domrémy v Lotrinsku, a její otec nebyl urozeného původu, nýbrž sedlák (do šlechtického stavu povýšili teprve Johančina bratra v důsledku zásluh jeho sestry).

Malou Johanku hluboce ovlivnila zbožnost její matky Isabely Romée. Toto příjmení naznačuje, že buď sama Isabela, nebo někdo z její rodiny vykonal pouť do Říma k hrobům svatých apoštolů. Není přesně známo, kdy se hluboce věřící Isabelině dceři začali zjevovat andělé a svatí, kteří ji vybízeli, aby přiměla francouzského následníka trůnu (dauphina) Karla k přijetí královské koruny v Remeši a vyhnala anglická vojska z Francie. Jisté je, že její odhodlání zapůsobilo na královského hejtmana a obyvatele Vaucoleurs tak, že jí darovali koně, zbraně a doprovod.

Hezká dívka vysoké postavy ve zbroji s jímavým hlasem vzbudila na královském hradě Chinon oprávněné pozdvižení. Získala si důvěru dauphina a její doprovod se rozšířil o množství ozbrojenců, kteří by již dávno zvítězili nad Angličany, kdyby jim nescházelo jediné - Johančina mravní odhodlanost. Pod jejím vedením se strategicky důležité město Orleáns zbavilo v květnu 1429 anglického obležení a 17. července se dauphin Karel VII. stal pomazaným králem Francie. Krátce nato však Johančin věhlas utrpěl při nezdařeném útoku na Paříž a pouhý rok po skvělém vítězství u Orleánsu byla v jedné šarvátce zrazena od krajanů a zajata Burgunďany. Ti ji prodali svým anglickým spojencům za 10 000 zlatých marek. Za nečinného přihlížení francouzského dvora zinscenovali Angličané s Johankou čarodějnický proces v Rouenu, protože nemohli připustit, že v hrůze prchali před prostou venkovskou dívkou, aniž by ona byla ve spojení s ďáblem. Při soudním jednání Johance nejvíce přitížil francouzský renegát Pierre Cauchon, který za odměnu od Angličanů obdržel úřad rouenského arcibiskupa. Dne 30. května 1431 byla Johanka upálena, avšak její zbožná matka se rozhodla očistit dceřinu památku. Již roku 1456 za pomoci rodiny a pozdní iniciativy francouzského krále (jemuž se nelíbila představa, že mu ke koruně pomohla ,,čarodějnice") Svatý stolec Johanku rehabilitoval. Roku 1909 byla prohlášena za blahoslavenou a o jedenáct let později za svatou. Panna orleánská se sice za to, že v krajanech probudila první stopy národního vědomí, vděku ve svém krátkém životě nedočkala. Inspirovala však řadu umělců zvučných jmen.


nahoru

< < < Za krajní meze | rejstřík stránek > > >


© Pavel Kadlec, 2002 ~ Stránky jsou optimalizovány pro 640 x 480 ~ Auria SW (member of Kagipe gr.)